Ztracený svět

--- začátek povídky, kterou jsem napsal v 15 letech

Je ráno. Trevor se probouzí. Posadí se a postaví. Nepromne si oči, nejde se umít, nepřevléká se - je už oblečený. Nikam nespěchá. Pomalou chůzí vychází z místnosti. Ocitá se v chodbě plné táhlých temných oken po pravici a desítkou dveří po ruce levé. V jeho obličeji byste těžko v této době hledali nějaký výraz, ze kterého byste mohli hádat jeho náladu či pochod myšlenek. Kráčí chodbou a nic ho nevyvede z míry, ani tlumené rány, jež se zde ozývají. Na konci chodby odbočí vpravo. Na dohled má teď dva staré muže. Oba jsou nahrubo oholení a mají na sobě jakési špinavé uniformy. Mlčky sedí u malého stolku a něco popíjejí  z kovových pohárků. Trevor na ně jen pokyne a oni mu ledabyle zasalutují. Pokračuje dál do velké místnosti se spoustou oken. Sedne si jako obvykle do svého křesla a hledí před sebe na jedno z velkých oken v místnosti. Z těch oken nejde žádné světlo nebo příjemný vánek. Nemají záclony ani závěsy. Za nimi je stejně jen tma a nekonečná prázdnota. Sedí a hledí do té tmy. Před očima mu blikají tisíce hvězd. Několik minut se ani nepohne. Náhle se jeho mimika začíná probouzet - a není to úsměv, nebo jiný projev štěstí -  po tvářích mu stékají slzy a tříští se o  frčky zdobící jeho hruď. Je nešťastný, unavený, zoufalý. Jeho rodiče musí být už dávno mrtví, to on ví, nikdo koho na Zemi znal už nežije, to on ví. Ale přesto by si přál, ještě jednou se podívat na nebe a vidět západ slunce, ještě jednou se nadýchnout čerstvého vzduchu s půdou pod nohama. "Je to marné" povzdechl si. Rukávem si utřel vlhký obličej. Vstal a vydal se zpět chodbou. Oba muži už byli pryč. Trevor se vrátil do místnosti, v které obyčejně spí. Jeho postel byla mohutná kovová kóje, připomínající koryto pro dobytek. Na displeji zepředu onoho lože svítil na displeji nápis Trevor Paulsen. Na vedlejších lůžkách pak svítila jména Josef Dante a Robert Trastowski. Trevor si lehl do své kóje, ani chvilku neváhal a rukou zašmátral někde u své pravé nohy - lůžko se začalo pomalu uzavírat a Trevor během sekundy upadl do hlubokého spánku.

Trevor, Robert a Josef jsou posledními třemi členy posádky vesmírné lodi Botarus 3, která byla jednou z prvních vesmírných lodí zkonstruovaných pro cestování vesmírem na dlouhé vzdálenosti. Botarus 3 měla za úkol prozkoumat planetu objevenou americkými  vědci, kteří se domnívali, že by se na této planetě mohl nacházet takzvaný prvek X. Prvek, který by zelené severní straně poskytoval rozhodující převahu v probíhající světové válce. Nebyl čas na dokonalé ladění lodi. Botarus 3 dosáhl oné planety a zjistil, že zde není nic než plyny a krátery. Navigační přístroje nefungovali jak měli a nebylo možné určit kterým směrem se mohou dostat zpět na Zem. A tak začala ona dlouhá pouť neznámým vesmírem. Tou dobou na Botarusu 3 žilo 32 lidí. Jak plynul čas, tak se na většině členů posádky projevovaly vedlejší účinky umělého spánku a někteří stárli rychleji než ostatní - umírali, až nakonec zbyli jen Trevor, Josef a Robert. Když v roce 2285 Trevor s lodí startoval byl pouhým devatenáctiletým vojínem. Teď když jsou už skoro všichni mrtví, Botarusu velí on.  A tak bloudí vesmírem a hledá cestu domů. Loď udržuje posádku  ve vegetativním spánku v kójích a počítač je vzbudí každých 6 měsíců když dosáhne určité vzdálenosti v předem zvoleném směru. Takto bloudí už celých 300 let a doufají, že se jednou probudí a zjistí, že jsou doma.

Tak uplyne dalších 10 let.

Lůžka se otvírají a všichni tři pomalu vylézají ven. Mlčky jdou vstříc řídící místnosti. Když vcházejí do hlavní lodní chodby, oslní je velmi silné světlo, pronikající sem skrze ona tlustá podlouhlá skla, co jim říkají okna. Nejsou tím však nijak překvapeni a stíníce si dlaněmi, pokračují v cestě. Jen Josef se zatvářil podrážděně a povídá: "Ten počítač zase zastavil blízko nějaké hvězdy. Nedivil bych se kdybychom se jednou probudili úplně na škvarek uprostřed slunce." "Zatracený vědátoři." procedil skrze zuby Robert. Když vcházejí do řídící místnosti tak byla záře ještě mnohem intenzivnější. Všichni hned sklopili hlavy. Robert skoro poslepu vyrazil k jednomu z počítačových terminálů. Zbylí dva trosečníci se mu pak snažili svými těly odstínit onu oslepující záři. "Dej ten filtr na maximum." přikazuje Trevor. Po chvilce se intenzita světla sníží natolik, že je v místnosti poměrně dobře vidět. Všichni tři pohlédnou skrze hlavní okna na objekt, jež se je pokoušel připravit o zrak. Trevor po chvíli zařve "Vždyť je to pás Saturnu!". "Nesmysl" utrhne se na něj Josef, který si mne oči. "Může to být jiná podobná planeta" vstoupí do toho Robert. "Říkám vám tohle je Saturn" Trevorovi selhává hlas."Běž a podívej se co na to říká počítač." říká Josef a kyne na zmateně se tvářícího Roberta. Robert se běží podívat na monitor. "Ano!" vykřikne a se slzami v očích se vrhá zpět za svými kolegy aby je objal. "Jsme doma!" volají všichni tři v hysterickém záchvatu štěstí. "Doma! doma!" pobíhali a skotačili po celé lodi v naprosté euforii. Otevřeli si poslední velkou láhev vína, co si ji šetřili pro případ, že bude co oslavovat. Jelikož se nedalo čekat, že budou zapíjet narození dítěte, nebo svatbu, byla tato pochoutka připravena právě pro tuto příležitost. "To bude ale sakra dobrej ročník" směje se Josef. A tak oslavují a oslavují.

Právě vstupují na oběžnou dráhu země. „Proč nás už někdo nekontaktoval?“ ptá se Robert. Trevor mu nervózně odpovídá: „Nemám nejmenší tušení“. „Třeba  nám chystaj nějaký překvápko.“ culil se Josef nyní hýřící optimismem. „Dost pochybuji o tom, že si na nás ještě pamatují. Musíme se pokusit přistát.“   Počítač určil souřadnice na nichž by se mělo nacházet město, ze kterého před stovkami let vzlétli – Chicago.

                                                                                     pokračování příště...