Moje setkání se snem a realitou - nekončící utrpení

--- úkol pro Vyšší odbornou školu publicistiky; modul: Duchovní kořeny Evropy; zadání: krátká úvaha o snu

Změněný stav vědomí - těžko snáším odpoutání vlastní mysli od reality. Neholduji žádným těžším drogám a alkoholu konzumuji vždy jen maličko. Sen je ovšem něco, před čím nemám šanci utéct. Spát potřebuje každý.

Někdy je to velký boj. Často ze strachu z toho, co se mi bude zdát, mi moje podvědomí brání usnout.

Ve škole jsem o snu například vyslechl: člověk zažívá něco nového, může být i inspirativní, ve snu neplatí žádná pevně daná pravidla. V mých snech ovšem platí jedno zásadní pravidlo: nikdy neprožiji nic lepšího než ve skutečnosti. Nikdy nemám lepší schopnosti než ve skutečnosti. Nikdy situaci nevyřeším lépe než v bdělém stavu. Nikdy nedosáhnu něčeho, čeho nejsem v reálném světě schopen.

Mé sny slouží jako záznamník. Který mi stále dokola přehrává všechny mé neúspěchy a nepříjemné i hrůzné zážitky. Mám to tak odmala.

Dám velmi výstižný a aktuální příklad. O minulých prázdninách nám v úctyhodném věku 16 let zemřela fenka. Byla semnou od mých pěti let. Bral jsem ji jako sestru nebo matku, byla jednoduše nedílnou součástí rodiny. Opravdu velmi těžko se s touto ztrátou vyrovnávám.

Od její smrti již uplynul dlouhý čas a mně se o ní stále zdají sny. Prvních několik měsíců v průměru pětkrát týdně. Nyní asi dvakrát do týdne. Nejsou to ale krásné sny, kde bych setkával se ztraceným přítelem. Jsou to sny plné utrpení. Ve snech je pořád stará, slepá, nemohoucí a nemocná. Noc co noc sleduji, jak trpí. Noc co noc se jí snažím pomoci a nejsem toho schopen. Pořád dokola zažívám bezmoc. Ve smyčce mi umírá před očima, ztrácí se. Například pro ni skočím pod tramvaj. Celý zbytek snu mne pak tramvaj tlačí před sebou s mým pejskem v náručí.